Plemena prasat

Domestikace prasat začala probíhat zhruba před 9000 lety v Asii a Evropě. Na rozdíl od jiných druhů hospodářských zvířat, především pastevních, které byly domestikovány kočovnými národy, prasata domestikovali usazení zemědělci a je velmi pravděpodobné, že zušlechťování prasat začalo již v této době. Za hlavní centra vývoje plemen prasat jsou považovány Anglie, Čína a USA, ale není pochyb o tom, že k domestikaci prasat došlo dříve v Číně než v Evropě a lze předpokládat, že vývoj různých čínských plemen nastal dříve než anglických plemen. Bohužel záznamy o formování plemen v Číně jsou poměrně vágní, protože šlechtitelské společnosti se nikdy nestaly součástí čínské kultury. Šlechtění prasat za uplynulé století postupovalo rychle dopředu zejména díky organizačním a metodologickým postupům, jako jsou popis a standardizace plemen, dále evidence záznamů užitkovosti, zavedení inseminace, hybridizace, využívání  statistických metod pro odhad plemenné hodnoty a do budoucna se jako velmi perspektivní jeví techniky molekulární genetiky.

Inventarizace plemen

Převážná většina dnešních plemen prasat vznikla na konci 19. století. Chovatelé jednotlivých typů prasat se spojovali do šlechtitelských spolků, jejichž primárním účelem zpočátku bylo udržovat čistotu plemen neboli zabránit migraci cizích genů, registrovat rodokmeny u všech  zvířat a definovat a udržet plemenné znaky. Spolky pořádaly chovatelské přehlídky, zdůrazňující fenotypovou dokonalost předváděných zvířat a pomáhaly chovatelům v reklamě a obchodování. Po druhé světové válce došlo v aktivitách šlechtitelských společností k výrazným změnám. Větší důraz byl kladen na užitkovost a ekonomickou hodnotu plemenných zvířat, než na rodokmen a standard či plemenný typ. Tento posun ve funkci šlechtitelských společností byl doprovázen programy kontroly užitkovosti a vývojem vzdělanosti v oblasti genetiky.

Tradiční  aktivity šlechtitelských společností v dřívějším období byly užitečné v jednom důležitém aspektu. Umožnily vytvořit široký sortiment mírně inbredních plemen různého původu. Genetická rozmanitost  mezi těmito plemeny, vzniklá částečně selekcí na odlišné vlastnosti a znaky v různém prostředí a částečně působením  náhodných změn v genových frekvencích (drift), má dodnes  hodnotu při využívání heteroze v hybridizačních programech.

Současná světová populace prasat zahrnuje široké spektrum plemen. Plemeno je v nejširším slova smyslu definováno jako skupina zvířat usměrněná člověkem v dědičném založení, které je odlišné od jiných skupin zvířat téhož druhu. Existuje mnoho metod klasifikace plemen hospodářských zvířat. První a nejznámější je popis plemen v Masonově Světovém slovníku plemen, typů a odrůd hospodářských zvířat (1951). Na tuto práci navázal Lauvergne (1982), který navrhl klasifikaci plemen do čtyř kategorií podle stupně domestikace:

·        volně žijící divoké populace

Sus scrofa

·        tradiční domorodá plemena, bez šlechtitelských organizací

Mangalica

·        standardizovaná plemena, řízena šlechtitelskými organizacemi

Oxfordské plemeno

·        speciální selektované nebo hybridní linie

V 80. letech minulého století byl zahájen permanentní program inventarizace a charakterizace plemen hospodářských zvířat pod záštitou EAAP (Evropská asociace pro živočišnou výrobu) a do současnosti bylo shromážděno impozantní množství informací z celého světa, které jsou volně přístupné v informačním systému DAD-IS (Domestic Animal Diversity Information System). Plemena evidovaná v DAD-IS jsou členěna na plemena místní (7 770 plemen), chovaná na území pouze jednoho státu, plemena mezinárodní (513 plemen), rozšířená na jednom kontinentu (nebo v jedné světové oblasti) a plemena světová (1 985 plemen), rozšířená po celém světě.

Tab. 5. Původ a velikost efektivní populace plemen prasat v roce 2016

Plemeno	Země původu	Plemenná kniha	Počet zemí	Velikost populace
large white	Anglie	1884	142	61 779 000
landrace	Dánsko	1896	97	2 372 000
duroc	USA	1885	99	995 000
berkshire	Anglie	1884 (1875 USA)	20	513 000
hampshire	USA	1893	53	55 000
pietrain	Belgie	1952	35	39 000

Evropská plemena prasat

V Evropě má šlechtění hospodářských zvířat dlouhou tradici, jejímž výsledkem je velké množství plemen prasat. Odhaduje se, že podíl evropských plemen prasat dosahuje 45 % ze všech plemen na světě a za kolébku systematicky organizovaného šlechtění prasat je považována Anglie. Svědčí o tom i fakt, že anglická prasata patří k nejrozšířenějším prasatům na světě a jejich genetický dopad na světovou populaci prasat je obrovský. Přehled významných plemen prasat vyšlechtěných v Anglii a Evropě je uveden v tabulce 1.

Tab. 1. Evropská plemena prasat

Plemeno	Místo vzniku	Původ	Rozšíření	Barva	Uši
berkshire	Anglie		Severní Amerika, Evropa	černá, 6 bílých skvrn	↑
large black	Anglie	devon, cornwall a východní Anglie	Anglie, USA, Jižní Afrika, Austrálie	černá	↓
large white	Anglie	cumberland, leicestershire, middle a small white	Evropa, Amerika, Asie	bílá	↑
middle white	Anglie		Anglie	bílá	↑
oxfordské	Anglie	berkshire, tamworth a další	Anglie	písčitá s černými skvrnami	↑
saddleback	Anglie	essex, wessex	Anglie	černá, bílý pás	↑
tamworth	Anglie		Anglie, Severní Amerika	červená	↑
landrace	Dánsko	large white, místní plemena	Severní Amerika, Evropa	bílá	↓
pietrain	Belgie		Evropa	bílá, černé skvrny	↑
swabian-hallské	Německo		Německo	bílá, černá hlava a záď	↓
iberské	Španělsko	extremadura red, jabugo skvrnité, černé iberské	Španělsko	různá	↓
mora romagnola	provincie Ravenna, Itálie	místní plemena	Itálie	tmavě hnědá	↓
mangalica	Rakousko Maďarsko	místní plemena	Evropa	různá	↑
bulharské bílé	Bulharsko	large white, edelschwein, místní plemena	Bulharsko	bílá
dermantské strakaté	Bulharsko	berkshire, mangalica, místní plemena	Bulharsko	černá a bílá
bazna	Rumunsko	berkshire, mangalica	Evropa	černá, bílý pás	↓
běloruské černostrakaté	Bělorusko	large white, large black, berkshire, middle white, lokální plemena	Bělorusko	obvykle černá
bílé ušlechtilé	Česká republika	místní plemena, large white, něm. bílé, něm. landrace	Česká republika	bílá
landrase	Česká republika	angl., dán., franc., něm. a švéd. landrace	Česká republika	bílá	↓
přeštické černostrakaté	Česká republika	místní a bavorská plemena	Česká republika	černá a bílá
bílé masné	Slovensko	large white, landrace	Slovensko	bílá	↓
slovenské masné	Slovensko	belgická landrce, dánský duroc, syntetické line	Slovensko	bílá, skvrny
slovenské černostrakaté	Slovensko	mangalica, berkshire, poland china	Slovensko	černá, bílá

(↑ = vzpřímené, ↓ = klopené)

Asijská plemena prasat

V Asii je lokalizována více než polovina světové populace prasat, nejvíce v Číně, pak následuje Vietnam. Čína má dlouhodobou historii domestikace a chovu prasat v různých klimatických a geografických podmínkách, díky kterým existuje extrémně velká fenotypová variabilita mezi plemeny. Z čínských plemen si zvláštní pozornost zaslouží skupina plemen taihu (např. meishan a erhualian), která vyniká vysokou plodností a brzkou pohlavní dospělostí. Z dalších významných čínských plemen lze jmenovat plemeno minzhu ze severní Číny, které vyniká rezistencí k extrémně chladnému počasí a vysokou plodností. Pro tibetské prase je charakteristická schopnost přispůsobit se extrémním životním podmínkám. Ve Vietnamu probíhá chov prasat v intenzivních produkčních systémech a v domácích chovech, které reprezentují až 80 % celkové produkce a bývají spojeny s netradičním způsobem využívání, jako je kultivace rýže a produkce ryb. Vietnam má hojnost místních plemen, například plemeno mong cai, které vyniká extrémní raností. Původní asijská plemena jsou uvedena v tabulce 2.

Tab. 2. Asijská plemena prasat

Plemeno	Místo vzniku	Původ	Rozšíření	Barva	Uši
beijing black	Čína	místní plemena, berkshire, large white	Čína	obvykle černá
fengjing	Čína		Asie, USA	černá	↓
jinhua	Čína		Čína	bílá, černá hlava a záď	↓
large black-white	Čína		Čína	bílá, černé skvrny	↓
meishan	Čína	místní plemena provincie Taihu	Čína, USA	černá, bílé skvrny	↓
minzhu	Čína	místní plemena	Čína, USA	černá	↓
ningxiang	Čína	místní plemena provincie Hunan	Čína	černá a bílá	↓
tibetské prase	Tibet		Čína	černá	↑
mong cai	Vietnam	místní plemena	Vietnam	černá a bílá	↑
thuoc nhieu	Vietnam	bo xu, yorkshire	Vietnam	bílá	↑
ba xuyen	Vietnam	berkshire, čínská plemena	Asie	bílá, černé skvrny	↑
vietnamské	Vietnam	místní plemena	Evropa, USA, Asie	černá a bílá	↑

(↑ = vzpřímené, ↓ = klopené)

Ostatní oblasti

V Kanadě a USA se šlechtění prasat věnuje značná pozornost a je podporováno z různých soukromých a státních institucí. Některá významá původní americká plemena jsou uvedena v tabulce 3. Prasata v Latinské Americe pocházejí z dřívějších importů. V 15. století byla prasata přivážena z Číny a v 16. století byla přivezena keltská a iberská prasata. Původní plemena mají dnes význam v závislosti na používaném produkčním systému. V Latinské Americe existuje vedle intenzivní produkce, založené výhradně na vyšlechtěných plemenech jako jsou large white, landrace a duroc, důležitý sektor drobného hospodářství, s průměrnou produktivitou a nízkými vstupy, který je postaven na místních plemenech buď v čistokrevné formě nebo křížených s ušlechtilými plemeny. Významným rysem je rodinný chov prasat, který je ve své podstatě „chovem zásobným“ (způsobem, jak ušetřit), kde se chovají většinou kreolská prasata. Polovina prasat tohoto regionu se nachází v Brazílii, kde jsou chována plemena jako např. moura, caruncho, pirapitinga a piau.

Tab. 3. Americká plemena prasat

Plemeno	Místo vzniku	Původ	Rozšíření	Barva	Uši
chester white	Pensylvánie, USA	yorkshire, lincolnshire	Severní Amerika	bílá	↓
duroc	New Jersey, New York, USA	jersey red, berkshire a další červená prasata	Severní Amerika, Evropa	červená	↓
hampshire	Kentucky, USA	anglická plemena	Severní Amerika, Evropa	černá, bílý pás	↑
poland china	Ohio, USA	bedford, berkshire a další	Severní Amerika	černá, šest bílých bodů	↓
yorkshire	Ohio, USA	large white	Severní Amerika, Evropa	bílá	↑
hereford	Missouri, USA	duroc, chester white, poland china	USA	červená, bílá hlava, pás, nohy	↑
lacombe	Alberta, Kanada	landrace, berkshire, chester white	Kanada, USA, Mexiko, Evropa	bílá	↓
piau	Brazílie	import	Jižní Amerika	bílá, písčitá s černými skvrnami
pampa-rocha	Uruguay	místní plemena, Poland China, kreolské prase	Jižní Amerika	různá

(↑ = vzpřímené, ↓ = klopené)

Populace prasat tropické Afriky zahrnuje kolem 7,3 miliónů kusů, polovina z nichž je lokalizována v pobřežní oblasti západní Afriky, od Senegalu po Kamerun (tabulka 4). Původní západní africká prasata patří k iberskému typu a jsou dobře přizpůsobená k extenzivním podmínkám tradiční vesnice (krmivem jsou v podstatě jen zbytky po úklidu) a představují cenný zdroj masa pro malé farmáře v dané oblasti. V intenzivněji obdělávaných oblastech jsou původní prasata chována v polointenzivních systémech a krmena zemědělskými vedlejšími produkty. Západní africká prasata rostou pomalu, poskytují malé vrhy, dosahují časné pohlavní zralosti (první oprasení nastává v 8. měsíci věku) a prasnice jsou schopny vrhnout selata až 2,3 krát za rok. Jsou také tolerantnější vůči horku, parazitům a chorobám, než dovážená plemena. V Austrálii a na Novém Zélandu je chov prasat založen na importovaných britských plemenech, z nichž některá na tomto kontinentu zdivočela.

Tab. 4. Ostatní plemena prasat

Plemeno	Místo vzniku	Původ	Rozšíření	Barva	Uši
bantu	Jižní Afrika	import evropských a asijských prasat	Afrika	obvykle hnědá
guinejské	Guinea pobřeží Afriky	iberská prasata	Afrika	černá
mukota	Rhodesia, Zimbabwe	import evropských a čínských prasat	Afrika	černá
ostrovní arapawa	Nový Zéland		Nový Zéland	různá
kunekune	Nový Zéland	importovaná prasata v 18. st	Nový Zéland	různá	↑
red wattle	Nová Kaledonie		Severní Amerika	červená	↑

(↑ = vzpřímené, ↓ = klopené)

Kontrola užitkovosti

Historicky první organizovaná kontrola užitkovosti začala v roce 1907, kdy byla založena testační stanice potomstva v Elsesminde v Dánsku. V jednom kotci tehdy byli dva vepříci a dvě prasničky ze stejného vrhu. Dlouhou dobu dánské schéma testování potomstva zůstávalo tradičním testovacím postupem pro znaky výkrmnosti a jatečné hodnoty a v určité modifikaci slouží dodnes. Testační stanice potomstva vznikaly v dalších letech např. ve Švédsku v roce 1923 (kontrola užitkovosti byla zavedena v plemenné knize již od roku 1911), v Německu 1925 (kontrola užitkovosti začala od roku 1919). V Československé republice byla kontrola užitkovosti zavedena v roce 1926 a zkoušky výkrmnosti a jatečné hodnoty byly zahájeny v roce 1934 (testační stanice byla postavena v roce 1933 v Brankách na Moravě).

Důležitý krok ve šlechtění prasat byl učiněn v 50. letech minulého století zavedením technik měření hloubky podkožního hřbetního tuku na živých zvířatech. Tím byla otevřena cesta k nové metodě, tj. testu vlastní užitkovosti. V roce 1956 ve státě Iowa (USA) začala centrální kontrola užitkovosti kanečků, testovaní byli 4 kanečci nebo 3 kanečci a 1 vepřík (určený k jatečnému rozboru). Ve většině evropských zemí nastal velký nárůst testačních stanic v 60. a 70. letech. Ze znaků sledovaných ve stanicích bývá evidován u kanečků  průměrný denní přírůstek, konverze krmiva (měřena individuálně nebo celkem) a ultrazvuková výška hřbetního tuku. Ultrazvukové měření pro odhad složení těla na živých zvířatech vedlo v evropských zemích k rychlému vývoji faremních (polních) testovacích programů. První z nich byl v Norsku v letech 1959-1960, kdy základem byla evidence průměrného denního přírůstku (od narození do dne měření ultrazvukem) a výška hřbetního tuku. Norské schéma polní testace bylo přijato, byť s nepatrnými změnami, ve většině evropských států.

Samostatnou součástí faremní kontroly užitkovosti je evidence znaků reprodukce, která začala již  se zakládáním plemenných knih. Např. ve Švédsku začala oficiální evidence vrhů v roce 1928. Od roku 1970 jsou informace o  početnosti vrhů zpracovávány pomocí počítačů prakticky ve všech zemích.

Kromě obvyklých záznamů týkajících se reprodukce prasnic, přírůstku, spotřeby krmiva a podílu libového masa byly zaváděny do testovacích programů znaky charakterizující kvalitu masa, především tzv. PSE maso, a to v souvislosti s vnímaností na stres. Již v roce 1954 v testačních stanicích potomstva v Dánsku, se hodnotila barva a struktura masa. V současné době jsou znaky kvality masa rutinně měřeny na poražených prasatech v centrálních stanicích většiny evropských zemí. Tyto znaky jsou zjišťovány buď na porážkových linkách (např. svalové pH za 45-60 min. post mortem) nebo den po porážce (např. pH, barva masa  či schopnost vázat vodu).

Inseminace

První experimenty s umělou inseminací u prasat byly uskutečněny ruskými pracovníky již ve 20-tých letech minulého století. Nejdůležitější příspěvky v této oblasti přišly z Japonska a využívání umělé inseminace tam začalo koncem 40-tých let. Od poloviny 50-tých let se umělá inseminace  začala používat jako praktická šlechtitelská metoda v Nizozemsku, Norsku, Francii a Velké Británii a v následujícím období se rozšířila i do ostatních zemí, do České republiky v roce 1970. Její vývoj však byl nesrovnatelně pomalejší, než tomu bylo např. u skotu.

Výhody umělé inseminace spočívají v kontrole zdraví, managementu chovu a v oblasti šlechtění. Použití inseminace minimalizuje nákazová rizika v chovu a umožňuje systém turnusového zapouštění, který je významný zvláště u velkochovů. Z genetického hlediska dovoluje vyšší intenzitu selekce a intenzívnější využívání kanců s vysokou plemennou hodnotou a v hybridizačních programech zkracuje genetické zpoždění mezi nukleem a užitkovými chovy. Dále umožňuje plánované páření a genetické propojení stád pro odhad prostřeďových efektů při odhadu plemenné hodnoty. V neposlední řadě inseminace umožňuje mezinárodní výměnu inseminačních dávek, zvláště při použití zmrazeného spermatu. Většina spermatu se však používá v čerstvém tekutém stavu kvůli lepším výsledkům v zabřezávání a početnosti vrhu.

Hybridizace

Hybridizační programy využívají jednak rozdílů v užitkovosti výchozích plemen, případně jejich speciální kombinační schopnosti, která se projevuje zvláště u vlastností jatečné hodnoty (komplementární efekt) a jednak využívají projev heteroze (heterozní efekt), který se promítá ve zvýšené přizpůsobivosti a odolnosti, v intensivnější růstové schopnosti a v dokonalejším využívání krmiva. Celková produkce kříženců je tudíž vyšší, oproti zvířatům  pocházející z čistokrevné plemenitby. Hybridizační programy jsou založeny na dokonalé  organizaci výrobního procesu a důkladné základní evidenci.

Pro chov prasat je typické členění jednotlivých chovů na chovy kmenové, plemenné a užitkové, tvořící tzv. pyramidní strukturu. Její vrchol tvoří chovy označované jako nukleové nebo šlechtitelské, případně praprarodičovské, kde je soustředěn nejcennější plemenný materiál a provádí se veškerá zušlechťovací práce. Vlastním úkolem šlechtitelských chovů je produkce plemenných zvířat s vynikajícím dědičným založením (plemennou hodnotou) pro obnovu vlastního stáda a stád rozmnožovacích chovů, u otcovských plemen pak produkce kanců do užitkových chovů.  Účelem   rozmnožovacích  (prarodičovských) chovů je produkce hybridních prasniček pro užitkové (rodičovské) chovy, které produkují finální hybridní jatečná prasata.

V minulých 50 letech se značně zvýšilo využívání hybridních prasat a byly zformovány nezávislé šlechtitelské organizace dodávající tzv. finální hybridní prasata. Např. Farmers Hybrid (Boar Power) začal fungovat v USA již v roce 1945 a britská společnost Pig Improvement Company (PIC) byla založena v roce 1962. Tyto a další organizace jsou buď soukromé společnosti, specializované na šlechtění prasat, podobné šlechtitelským firmám v chovu drůbeže, nebo různé druhy asociací producentů. Firmy většinou vlastní nukleové a rozmnožovací chovy a do komerčních (užitkových) chovů dodávají  F1 prasničky a kance - otce (čistokrevné, hybridní nebo ze  syntetických linií)  finálních hybridů, určených na výkrm. Šlechtění prasat se provádí většinou v uzavřených nukleových chovech pod  přísnou selekcí na základě  indexů z testů užitkovosti pro kance a prasničky.

Na našem území vznikla koncepce celorepublikového hybridizačního programu začátkem 70. let. Při jeho realizaci se vycházelo ze zásady, že převažující část šlechtitelské základny výchozích populací (pozice A a B) je tvořena domácími plemeny. Importovaná plemena výrazně masného typu jsou určena k produkci plemenných kanců, jako otců finálních hybridů (pozice C). V mateřské pozici byla využívána plemena bílé ušlechtilé, landrase a přeštické černostrakaté. Do pozice C byla dovezena plemena belgická landrase, duroc a hampshire. Plemeno belgická landrase dalo později základ k tvorbě dvou syntetických otcovských linií (BLxD) a (BLxH), ze kterých vzešlo v roce 1991 samostatně uznané nové plemeno, nazvané  české výrazně masné, v současnoti již zaniklé. Kromě tzv. syntetických liniií se v pozici C využívali hybridní kanci z různých kombinací křížení mezi otcovskými plemeny. Sortiment  otcovských plemen byl rozšířen o plemeno pietrain, které se opět začalo dovážet v roce 1991 (v letech 1966 až 1972 bylo použito pro zušlechťování přeštického černostrakatého plemene) a o plemeno large white (od roku 1992 z Anglie), u nás nyní označované jako bílé otcovské.

Odhad plemenné hodnoty

Šlechtění prasat se zaměřuje na vybrané znaky charakterizující reprodukci, výkrmnost a jatečnou hodnotu. Skloubit zušlechťování jednotlivých znaků  se podařilo na základě principů teorie selekčních indexů, podle které se stanovuje  ekonomická  důležitost jednotlivých znaků, vycházející z hospodářské situace a chovného cíle daného plemene. Rozdělení plemen z hlediska jejich využívání v hybridizaci vedlo ke vzniku mateřských selekčních indexů s vyšším důrazem na znaky reprodukce a otcovských indexů s vyšším důrazem na znaky výkrmnosti a jatečné hodnoty. Záznamy užitkovosti v selekčních indexech byly zpravidla vyjadřovány jako odchylky od průměru skupiny vrstevníků. V centrální testaci většina zemí používala staniční průměry na základě buď limitovaného období, nebo fixního počtu vrstevníků.

Koncem osmdesátých let byla v chovu prasat zaváděna statistická metoda smíšených modelů pro nejlepší  lineární  nestrannou předpověď plemenné hodnoty (tzv. BLUP).  Pro stanovení pořadí kanců podle jejich plemenné hodnoty se využívaly zejména údaje z centrálních testačních stanic, neboť poskytovaly dobré srovnání kanců přes stanice. V současnosti používaná metoda BLUP-animal model umožňuje využití informací o užitkovosti, jak ze staničního testu, tak z kontroly užitkovosti prováděné na farmách. V České republice začal vývoj animal modelu v devadesátých letech a od roku 1999 se podle této metody provádí odhad plemenné hodnoty vybraných vlastností, včetně selekčního indexu (celkové plemenné hodnoty) u všech zvířat zapsaných v plemenné knize Svazu chovatelů prasat v Čechách a na Moravě.

Studium historického vývoje plemen je důležité pro pochopení vlastností a problémů dnešních plemen. I když na první pohled se jeví pestrost a množství plemen prasat obrovské, je mnoho z těchto plemen zaniklých nebo nemají téměř žádný trvalý vliv na prasečí průmysl. Je tomu tak proto, že v současnosti celosvětově převažuje tendence intenzivně využívat pro produkci pouze několik ušlechtilých plemen (viz tabulka 5.). V souvislosti s tímto jevem je diskutováno zachování a udržení meziplemenné biodiverzity, která je nebytná nejen pro genetické zlepšování světové populace prasat, ale také pro kvalitní výživu lidstva.  

Šlechtění prasat je nekončící proces, který prodělal v minulém století bouřlivý vývoj zejména díky novým poznatkům genetiky. Do budoucna lze předpokládat, že vylepšené techniky pro identifikaci žádoucího genetického materiálu, jako jsou techniky molekulární genetiky, tento proces podstatně urychlí a chov prasat bude stále hrát strategickou roli ve výživě lidí. 

viz

Slovenský chov, 22, 2017 (06): 31-33.

Šlechtění prasat má dlouhou tradici. Agromagazín, 18, 2017 (3): 1-5

Vznik a další vývoj plemen prasat. Zemědělec, 2017 (04): 29

© 2017

černé prase jeju