Přeprava zvířat

Vágní pravidla pro přepravu zvířat

Jednou z praktik živočišné výroby je přeprava hospodářských zvířat, která postihuje většinu z nich v určité fázi jejich života a přitahuje rostoucí kritiku kvůli obavám o jejich dobré životní podmínky.

Přeprava je pro zvířata stresující, většinou nemohou pít, žrát a odpočívat a jsou vystavena dalším stresorům (kontakt s neznámými zvířaty, manipulace a extrémní teploty).

 

Přeprava je stresující

Hospodářská zvířata jsou obvykle alespoň jednou za život vystavena přepravě, např. z farmy na jatka, ale k přepravě může dojít také během jiných částí produkčního cyklu. Prasata jsou přepravována jako odstavčata z farem, které se specializují na odchov selat, do farem, které se specializují na výkrm. Zvířata jsou také přepravována na aukce (např. telata). U brojlerových kuřat se přeprava uskuteční dvakrát za život (tj. jako jednodenní kuřata z líhně do pěstitelského zařízení a jako dospělá z pěstitelského zařízení na jatka).

 

Přeprava je pro zvířata stresující zkušeností, ve většině případů nemohou pít, žrát a odpočívat během přepravy, která může být velmi dlouhá. Přepravu živých zvířat často doprovází další stresory, jako jsou kontakt s neznámými zvířaty, manipulace, nakládání a extrémní teploty a je proto zvláště náročná pro zranitelná zvířata (např. vyřazené prasnice nebo krávy).

 

Soudobé předpisy selhávají

Většina světových jurisdikcí zavedla předpisy na ochranu zvířat před poškozením. Existuje však stále více veřejných zpráv, které uvádějí katastrofální systémová selhání v ochraně zvířat během přepravy.

Katastrofální systémová selhání v ochraně zvířat během přepravy stále existují.

 

Duval et al. (2024) publikovali výsledky srovnávací analýzy pravidel, kterými se řídí přeprava hospodářských zvířat v pěti jurisdikcích: Austrálie, Kanada, Nový Zéland, EU a USA. Výsledky studie jsou shrnuty v tabulce. V těchto jurisdikcích se každoročně přepravují miliardy zvířat (např. v roce 2019 bylo v EU a za její hranice přepraveno více než 1,6 miliardy živých zvířat, v Kanadě je ročně přepraveno více než 700 milionů zvířat).

 

Tabulka. Regulační úsilí v předpisech pěti jurisdikcí pro vnitrostátní přepravu hospodářských zvířat (Duval et al., 2024).

Regulační úsilí	AU	CA	EU	NZ	US
Seznam znaků pro nezpůsobilá zvířata
Ohledy na březí zvířata
Zákaz přepravy nezpůsobilých zvířat
Seznam znaků pro ohrožená zvířata
Uzpůsobené podmínky pro ohrožená zvířata
Maximální doby trvání cesty
Max. intervaly bez krmiva, vody a odpočinku
Zastávky na odpočinek s povinnou vykládkou
Zákaz vývozu
Minimální teploty
Maximální teploty
Přijetí teplotních/vlhkostních indexů
Povinné nucené ventilační systémy
Povinné monitorování a poplašný systém
Minimální prostorové příděly
Požadavky na výšku

Barvy označují, zda je problém regulován s různou úrovní regulačního úsilí (žádné, nejednoznačné, jednoznačné, ale pouze v některých případech, jednoznačné pro všechna zvířata).

 

Způsobilost pro přepravu

Zvířata mohou být nezpůsobilá pro přepravu například kvůli nízkému věku, pokročilé březosti nebo nemoci. Přeprava nemocného nebo chromého jedince může zvíře dále ohrozit, způsobit další bolest a utrpení a vést k vyššímu riziku úhynu na dlouhé cestě.

 

Federální legislativa v USA neobsahuje předpisy o způsobilosti pro vnitrostátní přepravu. Naproti tomu ostatní čtyři jurisdikce přijaly komplexnější předpisy a obecně zakazují přepravu nezpůsobilých zvířat.

 

Seznam aspektů nezpůsobilosti se však značně liší v různých jurisdikcích. Nařízení EU například zahrnují pouze dva klinické příznaky (tj. zvířata neschopná samostatného pohybu bez bolesti nebo chůze bez pomoci a zvířata s vážnou otevřenou ránou nebo prolapsem). Naproti tomu kanadská legislativa poskytuje rozsáhlý seznam (např. nechodí, je v šoku nebo umírající, má těžkou otevřenou nebo tržnou ránu). Austrálie má dlouhou historii přepravy živých zvířat po moři, a proto má vyšší nároky ohledně vhodnosti pro přepravu živých zvířat ve srovnání s vnitrozemskou přepravou.

 

Legislativní požadavky ve většině jurisdikcí jsou často psány nejednoznačným jazykem. Zatímco podmínky, při kterých zvíře není vhodné pro přepravu, jsou někdy výslovně popsány, jako je zákaz přepravy zvířat, která jsou v posledních 10 % březosti (Kanada), porodila před 48 hodinami (Kanada), porodila během předchozího týdne (EU) nebo pokud jsou příliš mladá. Jindy je jazyk subjektivní, a tudíž otevřený pro výklad, zda je zvíře způsobilé k přepravě či nikoli, například zvíře, které je extrémně hubené (Kanada) nebo neschopné samostatného pohybu bez bolesti (EU).

 

Kanadští zákonodárci jsou jedineční v tom, že začleňují zvláštní oddíl nazvaný „Ohrožená zvířata“, který je doprovázen seznamem klinických příznaků (např. zvíře, které má akutní omrzliny nebo je slepé na obě oči). Před přepravou těchto zvířat musí být splněny další specifické podmínky.

 

Hranice mezi ohroženým zvířetem (lze přepravovat) a nezpůsobilým zvířetem (nelze přepravovat) je často tenká. V EU mohou být lehce zraněná nebo nemocná zvířata považována za vhodná pro přepravu.

 

V některých jurisdikcích poskytují veterináři potvrzení o tom, zda je zvíře způsobilé k přepravě. Například na Novém Zélandu nesmí být kulhavé zvíře přepravováno, pokud není doprovázeno veterinárním osvědčením.

 

Většina jurisdikcí, s výjimkou Kanady, poskytuje určité informace, proč je zvíře nezpůsobilé, ale i nadále povoluje přepravu stejným způsobem jako způsobilých zvířat.

Většina předpisů poskytuje určité informace, proč je zvíře nezpůsobilé, ale i nadále povoluje přepravu stejným způsobem jako způsobilých zvířat.

 

Doba trvání cesty

Délka cesty může mít velký dopad na dobré životní podmínky zvířat. Jakákoli cesta, ať už je dlouhá nebo krátká, ovlivňuje welfare zvířat, ale dlouhé cesty mohou zhoršit negativní účinky spojené s přepravou, jako je nedostatek potravy nebo vystavení extrémním teplotám.

 

Dlouhá doba přepravy zvyšuje mortalitu skotu, telat, prasat (zvláště při zvýšených teplotách) a drůbeže. Dlouhé cesty mohou také způsobit dehydrataci a zvýšený úbytek tělesné hmotnosti. Některá zvířata, jako jsou vyřazené dojnice, jsou zranitelnější vůči dlouhé přepravě, ale v některých jurisdikcích mohou být vystavena dlouhé době přepravy (např. v Kanadě).

 

Ve čtyřech z pěti zkoumaných jurisdikcí (s výjimkou USA) byly přijaty maximální doby trvání celé cesty, ale pouze pro některé druhy nebo kategorie zvířat. Například v Kanadě mohou být telata do věku 8 dní a na Novém Zélandu do věku 14 dní přepravována pouze jednou po dobu maximálně 12 hodin. V Austrálii je maximální doba přepravy telat do věku 5 dnů 6 hodin. V EU jsou maximální doby trvání stanoveny pro kuřata (24 h), drůbež a králíky (12 h), ale pouze pro cesty bez krmiva a vody. Pokud jsou hospodářská zvířata přepravována na vzdálenost delší než 100 km, existují v EU požadavky založené na minimálním věku. Novorozenci jsou zvláště zranitelní transportem, protože vyžadují častější krmení.

 

Místo maximální celkové doby trvání přepravy jsou často poskytovány pokyny týkající se maximálních intervalů, které mohou zvířata absolvovat bez krmiva, vody a odpočinku. To však lze interpretovat způsoby, které umožňují přepravu zvířat po neomezenou dobu, pokud jsou splněny některé požadavky (např. doby odpočinku). Jurisdikce se velmi liší, pokud jde o maximální intervaly, po které může být zvíře přepravováno bez přístupu ke krmivu, vodě a odpočinku.

 

Definice používaná v Kanadě předpokládá, že všechny cesty začínají, když zvířata měla naposledy přístup ke krmivu, vodě a odpočinku. EU používá jako začátek cesty čas, kdy je do vozidla naloženo první zvíře a v předpisech USA neexistuje žádná specifikace. V Austrálii je v předpisech uvedena pouze maximální doba bez přístupu k vodě. Z pohledu zvířat je nejrelevantnější doba od jejich posledního krmení nebo pití vzhledem k negativním účinkům spojeným s nedostatkem potravy a vody. Tyto účinky se také pravděpodobně zhorší, když jsou zvířata před transportem nalačno, což je běžná praxe u prasat.

 

Výhody odpočinku pro dobré životní podmínky zvířat jsou nejasné. I když vykládání během cesty může zvířatům umožnit přístup ke krmivu a vodě a případně se zotavit z cesty, přichází do styku s dalším stresem z manipulace a setkání s neznámými zvířaty v neznámém prostředí. Navíc povinná zastávka prodlužuje již tak dlouhou dobu trvání cesty. Naproti tomu nevyložení zvířat jim často brání žrát, pít a odpočívat. Nejasnosti ve vědecké literatuře o tom, zda zastávky prospívají životním podmínkám zvířat a jak dlouho se zvířata potřebují zotavit, se odráží i v rozdílných předpisech.

Jurisdikce se velmi liší, pokud jde o maximální intervaly, po které může být zvíře přepravováno bez přístupu ke krmivu, vodě a odpočinku.

 

Klimatické podmínky

Ačkoli je význam ochrany zvířat před nepříznivými povětrnostními podmínkami uznáván ve většině právních předpisů, pravidla k tomuto tématu jsou většinou vágní, což má za následek, že zvířata jsou často během přepravy vystavena extrémním klimatickým podmínkám.

 

Zejména absence specifických prahových hodnot ve většině jurisdikcí (Austrálie, Kanada, Nový Zéland a USA) ztěžuje implementaci požadavku na ochranu zvířat před nepříznivými podmínkami prostředí. Naproti tomu EU přijala minimální a maximální teploty uvnitř vozidel. Ventilační systémy musí být schopné udržet rozsah teplot od 5 °C do 30 °C v dopravním prostředku pro všechna zvířata s tolerancí ±5 °C. Ačkoli je to ambicióznější než jiné jurisdikce, k dokonalosti to má daleko. Tyto specifické prahové hodnoty se například vztahují pouze na cesty delší než 8 hodin po silnici. Uvedené prahové hodnoty v EU umožňují přepravu zvířat, i když jsou teploty mimo zónu tepelného komfortu většiny druhů, a to po delší dobu. 

 

Neexistují také žádné pokyny ohledně věku, zranění nebo nemoci, přestože tyto faktory mají významný vliv na to, jak zvíře vnímá extrémní teploty. Důležité jsou také druhově specifické rozdíly v zónách tepelného komfortu. Studie například zjistily, že horní práh zóny tepelné pohody je 20 °C pro prasnice a 25 °C pro ovce. Prasata, drůbež a králíci jsou vysoce citliví na účinky tepelného stresu, zatímco ovce se zdají být méně zranitelné než skot. Existují také plemenné rozdíly a roli může hrát i stádium produkce (např. laktující versus nelaktující).

 

Současné předpisy se týkají pouze teplot a nezmiňují další faktory, jako je vlhkost vzduchu, přestože tento faktor je důležitý pro teplotu pociťovanou zvířaty. Je třeba vzít v úvahu okolní teplotu (vně a uvnitř vozidla) a relativní vlhkost, protože ta může jednoznačně zhoršit účinky tepelného stresu. Vědecké důkazy ukazují, že při 30 °C (teplota suchého teploměru) se teplota plsti pohybuje od 29 do 44 °C s rostoucí vlhkostí.

 

Většina jurisdikcí vyžaduje dostatečné větrání, aby se omezilo tepelné namáhání. Nicméně například v případě silniční dopravy zůstávají předpisy nejasné, pokud jde o typ ventilace potřebné uvnitř vozidel (tj. pasivní/přirozené větrání nebo aktivní/mechanické větrání). V Austrálii, na Novém Zélandu a v USA nejsou systémy nuceného větrání pro silniční dopravu povinné, ale jen doporučené. V EU a Kanadě existují přísnější pravidla, ale pouze v omezeném počtu případů a druhů. Obě jurisdikce vyžadují mechanické ventilační systémy, které musí být udržovány, stejně jako systémy pro sledování a záznam teplot (a vlhkosti v Kanadě) uvnitř vozidel. Musí být nainstalován varovný systém, který řidiče upozorní, když teploty dosáhnou nastavené hodnoty.

Vágní pravidla mají za následek, že zvířata jsou často během přepravy vystavena extrémním klimatickým podmínkám.

 

Prostorové příděly

Hustota osazení ovlivňuje pohodu zvířat během přepravy. Optimální prostorové příděly však nelze snadno určit, protože jak příliš málo, tak příliš mnoho prostoru na zvíře může mít negativní dopady. Některé studie naznačují, že pro dobytek je v některých situacích pro zachování rovnováhy (např. špatné jízdní podmínky) lepší méně prostoru. Jiné studie však uvádí, že čím menší je prostor, tím větší je riziko stresu a zranění.

 

Současné předpisy ve všech jurisdikcích zmiňují, že zvířatům by měl být poskytnut dostatek prostoru. Například požadavky Nového Zélandu uvádějí, že hustota osazení musí být dostatečná, aby umožnila zvířatům zaujmout během cesty přirozenou polohu ve stoje a umožnila jim odpočívat, je-li to nutné během cesty. Kanadské předpisy také výslovně uvádí, že přeplňování zvířat je zakázáno. V Austrálii a USA nejsou specifické prostorové limity zapsány v zákonech, ale jsou v kodexech praxe nebo směrnicích jako nezávazná doporučení. Naproti tomu EU nařídila přepravcům specifické a povinné minimální prostory pro různé druhy v závislosti na typu přepravy (tj. železniční, silniční, letecká, námořní) a hmotnosti zvířat.

 

Pokud jde o minimální povolenou podlahovou plochu pro zvířata přepravovaná silniční dopravou, doporučení jsou téměř vždy založena na hmotnosti a nikoli na tělesné velikosti, která se může značně lišit. K tomuto účelu může pomoci použití alometrických rovnic pro skot, ovce a prasata k odhadu objemu prostoru, který zvíře zaujímá v závislosti na jeho hmotnosti.

 

Absolutní povolený prostor také nemusí účinně chránit zvířata během přepravy. Přestože dobytek při přepravě raději stojí, při dlouhé cestě může být nutné ležení. Spodní hranice prostorového limitu EU však neposkytuje dostatečný prostor pro ležení a pro pohyb mezi ležením a stáním a naopak. Například těžký skot (tj. 550–700 kg) potřebuje k pohybu mezi ležením a stáním více než 3 m², což je mimo rozsah stanovený nařízením EU pro minimální prostorovou rezervu (tj. mezi 1,30 a 1,60 m²).

 

Podobná zjištění o nedostatečném prostoru existují také u prasat, zejména při vysokých okolních teplotách a když prasata potřebují mít přístup k vodě uvnitř kamionu. Minimální podlahová plocha nabízená na vozidlech pro přepravu zvířat podle evropské legislativy není dostatečná k tomu, aby zajistila vykrmeným prasatům moderního genetického typu dostatek statického prostoru v poloze těla plně vleže.

Optimální prostorové příděly nelze snadno určit, protože jak příliš málo, tak příliš mnoho prostoru na zvíře může mít negativní dopady.

 

Dodržování a prosazování předpisů

Přestože existují rozdíly mezi jurisdikcemi, výsledky ukazují, že soudobé předpisy, včetně těch nejnověji revidovaných, nezaručují dostatečnou ochranu zvířat během přepravy. Zatímco jurisdikce učinily v některých otázkách podstatný pokrok, některé problémy neřeší, používají vágní výrazy nebo neodrážejí nejnovější vědecké poznatky.

 

Kromě přijetí nových pravidel je zásadní, aby byly předpisy prosazovány. Všechny zkoumané jurisdikce do určité míry mají problémy s prosazováním současných předpisů týkajících se dobrých životních podmínek zvířat. Způsoby, jak zlepšit dodržování a prosazování předpisů, mohou zahrnovat zvýšené a zlepšené inspekce, zvýšené sankce, ale také ekonomické pobídky, jakož i školení a vzdělávací nástroje.

 

Kdykoli je to možné, měla by být upřednostňována přeprava masa před přepravou živých zvířat a měly by být dále zkoumány alternativy přepravy živých zvířat. Například porážka na farmě může zmírnit některé problémy spojené s přepravou, zejména zranitelných zvířat.

 

© 2025