Tradiční prase netradičně
Zpět na OBSAH blogu INFO PIGS
Prase je bezesporu nejužitečnější hospodářské zvíře v dějinách lidstva. Poskytuje člověku všestranný užitek. Přizpůsobivá povaha prasat umožnila jejich snadné ochočení a tradičně jsou prasata chována pro výživu lidí nebo-li pro produkci masa a sádla. Avšak existují netradiční oblasti lidské činnosti, kde jsou služby prasat neocenitelné.
Prase je bezesporu nejužitečnější hospodářské zvíře v dějinách lidstva. Poskytuje člověku všestranný užitek. Přizpůsobivá povaha prasat umožnila jejich snadné ochočení a tradičně jsou prasata chována pro výživu lidí nebo-li pro produkci masa a sádla. Avšak existují netradiční oblasti lidské činnosti, kde jsou služby prasat neocenitelné.
V současnosti prasata poskytují významné služby v oblasti biomedicíny, kde jsou jedním z nejcennějších zvířecích modelů, protože jsou fyziologicky a anatomicky velmi podobná lidem. Vynikající čich prasat pomáhá sběračům a pěstitelům lanýžů při vyhledávání těchto lukrativních hub a v neposlední řadě je společenskost prasat známá chovatelům domácích mazlíčků, kteří s oblibou chovají miniaturní prasata pro zábavu a nebo prasata slouží jako turistická atrakce, jako např. na Bahamách, kde dělají skvělou společnost pro lidi na dovolené.
Prase ve službách vědy
Po celá staletí bylo prase považováno za vhodný zvířecí model v lékařském výzkumu vzhledem k mnoha podobnostem s lidskou anatomií. Již starověký anatom Galén z Pergamu pitval prasata a jiné druhy zvířat s cílem porozumět lidské anatomii. Dnes víme, že existují anatomické a fyziologické rozdíly mezi prasaty a lidmi, stejně jako u všech druhů, avšak existuje i mnoho podobností, které určují prasata jako neuvěřitelně cenný model pro studium jak lidských tak zvířecích chorob.
Prasata jsou v současné době považována za nejlepší nehumánní kandidáty pro dárcovství orgánů pro lidi. Jsou snadno k dispozici, jejich orgány jsou co do velikosti anatomicky srovnatelné, riziko přenosu mezidruhového onemocnění je sníženo v důsledku jejich velké fylogenetické vzdálenosti od člověka a nová infekční agens jsou méně pravděpodobná, jelikož prasata byla během domestikace v těsném kontaktu s lidmi po mnoho generací.
V klinické praxi se dnes již běžně používají bezbuněčné xenotransplantáty, jako jsou šlachy, vazy, kůže nebo štěpy kostí. Orgánové transplantace jsou mnohem náročnější a pro jejich bezproblémové použití je třeba ještě mnoha klinických testů a vývoj nových metod. Dalším důležitým aspektem je, že existují obavy související s přenosem prasečích endogenních retrovirů z orgánů nebo buněk na lidského příjemce. Nicméně skutečná rizika jsou nyní považována za malá a v současnosti již existují genetické technologie, pomocí nichž lze zabránit aktivaci těchto retrovirů.
Používání prasat v biomedicínském výzkumu rapidně rostlo ve druhé polovině 20. století, zejména díky rozvoji molekulární biologie a technik genového inženýrství. Pro výzkumné účely bylo vyšlechtěno několik plemen miniaturních prasat (tzv. mini prasat). Nejznámější je göttingenské mini prase, které bylo první mini plemeno vyšlechtěné v Evropě, kolem roku 1960. Gottingenská mini prasata jsou známá pro jejich standardizovaný zdravotní stav a jsou chována ve speciálních bariérových chovných zařízeních za přísných biologických bezpečnostních postupů. Dalším příkladem miniaturního plemene je čínské mini prase označované jako F-25 (což znamená 25. generace z inbrední linie wuzhishan). V současné době je nejvíce snah věnováno genetickým modifikacím prasat za účelem ochrany jejich tkání před lidským imunitním systémem.
Gottingenské mini prase (foto Wikipedia)
Doposud bylo v rámci výzkumu provedeno několik xenotransplantací různých prasečích orgánů na primáty. Výsledky pokusů s dobou přežití štěpu po xenotransplantaci z prasat na primáty se liší podle druhu transplantované tkáně. Transplantované prasečí srdce funguje po dobu 6-8 měsíců, transplantované ledviny z prasat fungují odpovídajícím způsobem po dobu 2-3 měsíců. Nedaří se zatím úspěšně transplantovat štěpy z prasečích jater a plic, které přežijí jen několik hodin.
In vitro experimentální důkazy naznačují, že rohovky z geneticky upravených prasat vykazují značnou odolnost vůči lidské imunitní odpovědi. Je tedy pravděpodobné, že z hlediska imunity bude rohovka z geneticky modifikovaných prasat brzy srovnatelná s lidskou rohovkou. Předmětem zkoumání je také potenciál prasete jako zdroje buněk, které by mohly napravit různá neurodegenerativní onemocnění. Výzkum v této oblasti je významný především kvůli rostoucímu počtu pacientů s Parkinsonovou chorobou. Erytrocyty z geneticky modifikovaných prasat by mohly sloužit jako alternativní zdroj červených krvinek v mnoha zemích, zejména tam, kde je vysoký výskyt HIV pozitivity. Většina charakteristik prasečích erytrocytů je totiž podobná lidským červeným krvinkám.
Prozatím však existuje málo důkazů o tom, že orgán transplantovaný z prasete do primáta bude vykonávat všechny funkce původního orgánu, i když budou překonány potřebné imunitní bariéry.
Prase najde lanýže i hluboko pod zemí
Proč? Protože lanýže jinde nerostou a prase má vynikající čich a aroma lanýžů je pro něj neodolatelné. Pokud vyrazíte na lanýže, vemte sebou prase nebo speciálně vycvičeného psa, jelikož lanýže rostou pod zemí v hloubce až 30 cm a jen prase nebo pes je dokáží bezpečně najít.
Lanýže jsou vřeckovýtrusné huby, které od pradávna přitahují labužníky pro svoji specifickou nezaměnitelnou chuť. Existuje několik druhů lanýžů a mají silné aroma, připomínající až zatuchlinu nebo petrolej. Nejcennější je bílý lanýž (Tuber magnatum), kulinářští mistři si také velmi cení lanýže černovýtrusného (Tuber melanosporum) a nejlevnější je lanýž letní (zvaný také burgundský podle svého naleziště).
Lanýže potřebují ke svému růstu žít v symbióze s kořeny stromů - dubů, buků, bříz, lísek, smrků, habrů nebo topolů. Lanýž má v průměru několik centimetrů, ale jsou exempláře dosahující hmotnosti 0,5 kg. Kromě notoricky známých evropských lokalit jako je italský Piemont, francouzský Perigord a Burgundsko nebo chorvatská Istrie se houby z rodu Tuber vyskytují téměř po celém světě. Letní lanýže dokonce rostou výjimečně i v České republice v nejteplejších oblastech, avšak jsou chráněny zákonem a proto se nesmí sbírat.
Lanýže lze také cíleně pěstovat v lanýžárnách, což je pozemek osázený symbiotickými stromy a jejich kořeny jsou naočkány houbou. Po několika letech čekání lze podle typického holého kolečka bez vegetace kolem stromu poznat, jestli se houby ujaly. Tento způsob pěstování zažil boom ve Francii na konci 19. století, kdy se lanýže staly díky nižší ceně dostupnější a běžnější součástí kuchyně, než je tomu dnes. V lanýžárnách se pěstuje zejména lanýž černý. Lanýž letní nepřináší takový zisk, proto se odborníci raději soustředí na vytvoření lesíku bílého a momentálně nejcennějšího lanýže.
Sběratelům a pěstitelům lanýžů pomáhají s jejich vyhledáváním prasata. Tuto schopnost prasat, srovnatelnou s některými plemeny psů, začali jako první využívat francouzští a italští sběratelé lanýžů. Speciálně vycvičené prasnice mají na obojku nebo na jednoduchém postroji. Prasnice jsou na pach z lanýžu mimořádně citlivé a hledat stačí jen jednou týdně, na rozdíl od psů, kdy se musí hledat každý den. Prase je původně obyvatel lesů a křovinatých náletů na jejich okrajích a hlavní aktivitu při hledání potravy má v noci, kdy nemá dostatečnou zrakovou orientaci, takže je odkázáno na čich, který má díky tomu mimořádně vyvinutý.
Sběr lanýžů ve Francii s pomocí prasnic (foto Wikipedia)
Otázkou je, podle čeho nebo podle jakých chemických látek prase lanýže najde. Dlouhou dobu se uvádělo, že touto pro psasnice přitažlivou látkou je androstenol, což je steroidní látka, která se podílí na vzniku kančího pachu. Androstenony kanci vylučují v potu, slinách a pohlavních sekretech a také je ukládají v tukové tkáni a u prasat působí jako pohlavní feromony. Když byl androstenol nalezen také v lanýžích, zdálo se být jasné a logické, podle čeho prasnice lanýže najde. Kromě toho je vůně androstenolu typicky lanýžová a podle ní pozná lanýže i člověk.
Nedávné výzkumy však ukázaly, že psi ani prasata nenajdou lanýže podle vůně androstenolu, ale podle vůně jiné chemické látky - dimethylsulfidu. Návnadu zakopanou do země a navoněnou androstenolem prasata ignorovala, ale jakmile byl androstenol nahrazen dimethylsulfidem, intenzivně reagovala a návnadu ihned našla.
Dimethylsulfid je organosírová sloučenina, která má charakteristický nepříjemný zápach. Mořský fytoplankton a řasy produkují dimethylsulfid, který je emitován do atmosféry a je znám jako vůně moře, i když by bylo přesnější říci, že dimethylsulfid je součástí mořského zápachu. Je to součást vůně vyrobené z vaření určité zeleniny, jako chřest, kukuřice, zelí, červené řepy a mořských plodů. S pachem dimethylsulfidu se můžeme také setkat v čistírnách odpadních vod, vepřínech a kravínech, v kompostárnách a kafileriích. Dimethylsulfid byl nalezen v nepatrném množství také v lanýžích, bílých i černých, v množství menším než je práh citlivosti našeho nosu pro tuto látku. Ale náš čich je nedokonalý a to, co neucítí člověk, ucítí pes nebo prase i hluboko pod zemí.
Slunce, moře a prasata
Tak to jsou Bahamy, idylické ostrovy u pobřeží Spojených států, známé jako ostrovy Exuma. Některé z nich jsou domovem pro prasata, která dělají turistům příjemnou společnost. Plavání v moři s netradiční společností přivádí na ostrov Big Major Cay mnoho cestovatelů, zejména na nejznáměnjší pláž Pig Beach (prasečí pláž). Prasata jsou mezi lidmi opravdu velice populární a plavání s prasaty je jedinečný zážitek na světě, který si nenechají ujít ani slavné celebrity jako například syn amerického prezidenta Donald Trump junior či herečka Amy Schumerová.
Prasata na Bahamách (foto Wikipedia)
Na časté návštěvy turistů si už prasata zvykla. Nechají se klidně pohladit i nakrmit. Pokud jim lidé nic nedají dobrovolně, nestydí se začít loudit. Popularita však zvířatům zároveň ohrožuje život. Založení chovu prasat, na jinak opuštěném ostrově, přivedlo turismus, který se v poslední době vymkl kontrole a lidé jsou schopní nakrmit prasata doslova vším, což někdy působí prasatům nemalé zdravotní problémy.
